Co je primární respirace a co má společného se zdravím?

Počátky hledání a pochopení tělesných procesů nazvaných primární respirace se datují na počátek 20. století a stojí za tehdy pionýrskou myšlenkou studenta osteopatie Williama G. Sutherlanda. 

Při studiu lidské lebky zkoumal izolovanou spánkovou kost a její švy: Je zkosená jako rybí žábry, její okraje tedy svou strukturou musí umožňovat pohyb. Nemohl pochopit, proč jsou kosti lebky, jež by měly v dospělosti pevně srůstat, vybaveny švy různých tvarů umožňujících pohyb. To ho vedlo k řadě experimentů na sobě samém, chtěl jimi potvrdit, že lebeční kosti pevně srůstají. Sestrojil si speciální helmu s řemeny, kterými si mohl utáhnout hlavu a zablokovat případný pohyb kostí. Některé experimenty vedly k vážným potížím, včetně migrén, dezorientace, změny chování, nevolnosti a napětí. V jiné poloze dokázaly podpořit pocit úlevy a lepší cirkulace. Na pokusy reagoval i zbytek těla. Bylo jasné, že se lebeční kosti nade všechnu pochybnost pohybují.

Zbytek svého života strávil zkoumáním tohoto jevu. Vysledoval, že v těle probíhá autonomní tkáňové dýchání. Tělesné buňky potřebují "rytmicky dýchat". Schopnost projevovat pohyb v podstatě odlišuje živou tkáň od mrtvé. Zjistil, že pohyb lebečních kostí je úzce propojen s ostatními tkáněmi systémem blan. Mozkomíšní mok, i mozek a mícha, které se v něm "vznáší", tento rytmický pohyb vyjadřují také. Uvědomil, že jsou tyto pohyby autonomní, nejsou vyvolané svaly, dechem ani tepem, a tuto vrozenou organizující sílu organismu nazval Dechem života. Chápe ji jako mocnou sílu, která při přechodu do těla generuje jemné rytmy. Významnou roli v této distribuci hraje mozkomíšní mok, který projevuje vlnový pohyb, podélnou fluktuaci. Tento pohyb označil Sutherland jako primární respiraci a vzájemně provázený systém tkání a tekutin v jádru těla jako primární respirační mechanismus. Jako primární jej nazval proto, že z jeho pohybu vychází ostatní. Přenáší se do celého těla. Dokud se projevuje, udržuje tělo fyziologické funkce všech soustav. Citlivýma rukama je možné jej vnímat. Jsou-li tyto pohyby limitovány nebo blokovány, je omezen i tok tohoto uspořádávajícího životadárného principu. Původ patologických stavů na fyzické i psychologické úrovni lze vysledovat právě v narušení primární respirace. Projevy dechu života na buněčné úrovni je základním předpokladem pevného zdraví.

Záměrem kraniosakrální terapie je stimulace těchto rytmických projevů dechu života citlivým obnovením primární respirace v místech, kde byla její aktivita utlumena.

Pohyb lebečních kostí je jednoduše znázorněn zde.